Nenechte si ujít listopadovou výstavu humorných fotografií Černobílý svět Františka Dostála, jejíž vernisáž proběhne ve čtvrtek 1. listopadu v 18 hodin ve výstavní síni Kláštera Borovany.

Jako člen Klubu fotografů amatérů v Praze na Královských Vinohradech stál František Dostál v roce 1983 u zrodu tvůrčí fotoskupiny MĚSTO, stylově nejkompaktnějšího kolektivu čs. fotografie složené z amatérů i profesionálů. Za výstavní aktivitu se stal čestným členem mnoha zahraničních fotoklubů, vystavoval na více než 1700 místech po celém světě. V roce 1972 se stal členem Svazu českých fotografů, kde od roku 2012 pracuje ve sbírkové komisi a publikuje v různých časopisech. V roce 2008 obdržel cenu ministerstva kultury za celoživotní přínos amatérské fotografii. U příležitosti životního jubilea v roce 2013 obdržel blahopřání a poděkování za svůj přínos amatérské fotografii od ministryně kultury.

Sám autor o sobě a o své tvorbě říká:

„Někdy se přihodí, že se také fotograf dožije 80 let. Přihodilo se to i mně. Vůbec netoužím utrousit nějaké chválící slůvko o mé osobě, ale spíše o fotografii. Toužím totiž pořád po světě, kde humor pomáhá řešit a umenšovat přibývající maléry okolo nás. Život mi nabídl šanci zanechat po sobě alespoň několik dobrých fotografií pro podívání těch, co přišli na svět později. Při svém počínání jsem měl slabost pro obyčejné lidi a měl svá oblíbená místa. Kupodivu nikdy jsem se ale příliš nestaral o to, proč vlastně fotografuji. Nicméně nelze nepřipomenout starší a již šedivou učitelku kreslení na měšťanské škole, kam jsem jako žáček docházel, a která učila i některé naše budoucí dobré malíře.

Vím, že fotograf prý zastavuje čas, který však najednou šíleně letí. Většinu lidí tohle vůbec nezajímá, ale pro slušného fotografa je to vlastně nepříjemný pocit. Bývá to úžasný dar vidění věnovaný do vínku nám, kteří po něm zatoužili. Je to kumšt dívat se a nakonec uvidět. Dobrá fotografie vzniká v srdci a fotograf je v čase jejího zrodu zoufale osamocený.

Vyrůstal jsem jako dítě ulice, které tehdy v pražských Vršovicích ještě neměly dlažbu, avšak později jsem došel ke zjištění, že já určitě nebudu jedním z davu odstrkujících se fotoreportérů, co zachycují potentáty, o kterých se zrovna mluví. Vždy jsem si rozuměl s prostými lidmi, s nimiž jsem si povídal o všeličems. Teprve poté docházelo na fotografování. Jindy jsem vyčkával na oblíbených místech, kde se zdánlivě nic nedělo. Okamžiky všedního dne jsou totiž vždy řetězením snadno přehlédnutelných malých příběhů a fotografova představivost je dokáže proměnit v malá dramata. Obyčejnost i špínu autobusové zastávky lze kupodivu povyšovat na malou, i když podivnou oslavu lidského počínání. Zůstával jsem šťastným, že jsem uviděl obyčejný příběh, který ostatní míjeli hluší a slepí.   

Ne, nezaložil jsem žádný nový směr ve fotografii a ani ho nepřipravuji. Moje fotografie i se všemi mými poklesky a slabostmi zůstala ryze českou. Vykouzlit na lidské tváři úsměv je často větší umění než fotografie, která se tváří jako neopakovatelné umění. A takových snímků přibývá až příliš, a navíc jsou snadno zapomenutelné už po opuštění výstavní síně.

Řeči nad dobrou fotografií mi často připomínají slova pronášená nad číší dobrého vína.

O vinaři a vinici se mluví až poté, když se víno ochutná. Na vinaře, a tedy i na jméno fotografa lze zapomenout, avšak příjemný pocit z dobrého vína zůstává… Až po nedávném odchodu fotografa Mirka Hucka do věčné fototemnice jsem si přečetl pro mne neznámá slova – “Dříve byl prostě kontrast života větší, což krásně zachytil třeba kolega František Dostál. Dnes to není tak markantní, protože obrazně řečeno, značkové zboží se velice přiblížilo vietnamskému, mnohdy k nerozeznání”.  

Člověk se narodí a hned křičí. Po pár měsících už kouká okolo sebe. U mě den zrodu vyšel na osmou ranní a na kalendáři byl 21. červenec 1938. Ovšem až o něco později jsem se rozhlížel kolem sebe s fotoaparátem…“

František Dostál