Léto přicházívá každým rokem a můj fotoaparát byl po několik desítek let u toho. Břehy řeky Sázavy pod ruinami Zlenické hlásky, kam již před více jak sto lety lidé přicházeli údolím podél potoka Mnichovka ponořit do vln řeky svá těla, po desítky let v čase víkendů vznikal můj fotografický soubor Letní lidé.

Jeho knižní vydání spatřilo světlo světa až v roce 2010 a není již na trhu. Úvodní slovo mi tehdy do knihy vtělil bývalý šéf fotooddělení v Moravské galerii v Brně Antonín Dufek. Nyní má tedy milovník rozpustilých fotografií možnost spatřit druhé volné pokračování souboru, který zde u řeky Sázavy vznikal v letech 1968 až 1990.

    Syrová dokumentární výpověď o lidech trávících před listopadem 1989 víkendy v letitých říčních lázních neukrývá v sobě samozřejmě sílu, která by dokázala nějakým způsobem ovlivnit současnou společnost. Je však také dokumentárním záznamem, který by dnes již bylo z mnoha důvodů velice obtížné pořídit. Běh času však jeho výpověď o těchto lidech povýšil. Nakonec žádné umění jakoby již nemělo sílu změnit zrychlující se běh světa.

    Jako autodidakt uvízl jsem v kleštích amatérské fotografie, které se ale nikdy neotevřely. Bylo tomu tak moc dobře, i když pracovitost v tuzemsku většinou nesklízí velká uznání, spíše naopak. Již na začátku 20. století pod zříceninou Zlenické hlásky se do vln Sázavy nořila těla zájemců o plavecké pokusy. Do těchto míst jsem zavítal již ve věku 14 let a poprvé se tehdy prospal pod zříceninou Zlenické hlásky ze soboty na neděli. Škoda, že mě ale nikdo tady nevyfotografoval. Tehdejší převozník pan Stehno nám několika chlapcům radil, abychom do zřícenin hradu spát nechodili, protože tam o půlnoci prý začínají chodit svítící rytíři…

    Čas plynul a já ho velice brzy začal intenzivně vnímat. V současné z kloubů vymknuté společnosti cítím, že fotografie ze souboru Letní lidé nabízejí a dosud v sobě skrývají jistý náboj vzrušivosti, a to i navzdory zestárnutí. Jsou totiž pravdivou výpovědí o lidech prožívajících čas víkendů v době poněkud odlišného politického klimatu. Z každého místa na zeměkouli svět vypadá jinak a na břehu Sázavy, zvané též Zlatá řeka, se zapomínalo a nemyslelo na snadno zapomenutelné politiky, co si udělovali všelijaké a snadno zapomenutelné řády. Kamarády založená Svobodná republika Zlenice pod stejnojmenným hradem mně poskytla neopakovatelnou svobodu, včetně té fotografické. Nikdy zde nedošlo k sebemenšímu konfliktu ani při fotografování nahatých dětí, co přinášely půllitr piva ke stolu, kde seděli jejich rodiče. Fotografie těchto dětí se ocitli již v první publikaci Letní lidé.

    Možnost sebevyjádření a vlastní rukopis je každému člověku nejvlastnější vlastností, natož obyčejnému klukovi z Vršovic, co okolo sebe koukal už v čase, kdy ještě nevlastnil fotoaparát. Vždyť jsem měl z našeho bydliště jen kousek na vršovické nádraží, odkud jsem pravidelně lokálkou odjížděl v sobotním odpoledni k milované řece. Jízdné tehdy vyšlo na pětikačku a já sem do starých říčních lázní, které jakoby patřily panu Důrovi z Vančurova dílka Rozmarné léto, zajížděl nejprve s fotoaparátem Werra a později s milovanou Minoltou.

    Člověk ve svém srdci uchovává vzpomínky na místo, kde strávil a prožil nezapomenutelné a neopakovatelné chvíle. Co mě přitáhlo právě sem pod Zlenickou hlásku? Ve školním věku jsem z otcova starého vojenského kufru totiž vytahoval jeden Rodokaps za druhým, v němž byla také rubrika plná zpráv z trampských osad, co nesly pro mě exotické názvy. Objevil jsem zde i název hospody U klokana v ulici Na louži ve Vršovicích, kde se rovněž trampové scházeli. Já v činžáku s touto hospodou pobýval a otci do jmenované hospody docházel pro pivo. Prozradím na sebe i na tehdejšího hospodského pana Jedličku, že jsem z půllitru dopíjel pivo, které se už nevešlo do džbánku. V Rodokapsech jsem se dočetl, že některé z trampských osad leží rovněž v údolí potoka Mnichovka u Senohrab, který se vlévá do Sázavy právě pod Zlenickou hláskou. Nocí prožitých ve zříceninách hradu začalo přibývat. Později jsem byl šokován také objevením záchranného kola z roku 1911, na němž se skvěl nápis Okrašlovací spolek pro Senohraby, Zlenice a okolí.

    V říčních lázních s číslovanými dřevěnými kabinami polehávali na trávě různí lidé, kde se zde slunili a odbíhali svá těla ponořit do vod Sázavy. Tito lidé se stali námětem pro můj fotoaparát. Odbíhalo se odtud rovněž ke kouzelnému domečku s nápisem Baštírna svlažit se navíc zrzavým mokem, pivem. Já se zde setkával se skutečnou svobodou již v časech před tzv. Sametovou revolucí v listopadu v roce 1989. Zde se prostě zastavil čas a jen fotografie ho dokázala zachytit a později divákům nabídnout tehdejší neopakovatelnou a kouzelnou atmosféru.

    V červnu 2019 se zde v lázních, kterým požár v devadesátých letech ubral několik dřevěných kabin, konal již 3. ročník hudebních slavností, které nesou shodný název, jako můj fotografický soubor Letní lidé. Ano, byl jsem zde opět a po celých lázních se nacházely moje velké zvětšeniny fotografií lidí, co sem docházeli i ze svých starých prvorepublikových chat, aby svá těla ponořili do vln řeky. Fotografický dokument v sobě ukrývá i možnost, že dokonce přinese na naše tváře dnes tolik potřebný úsměv. A pak už u nás ubylo míst, kde si na břehu řeky můžete zakřičet „Přívoz!“.  Když jsem neměl v rukou fotoaparát, někdy i já musel ponořit do řeky bidlo. Také mě při této činnosti tehdy kdosi vyfotografoval…...

    Až mnohem později jsem se začal zajímat poněkud víc o historii zdejšího místa. První zmínka o Zlenickém hradu známém později jako Hláska, pochází totiž již z roku 1318 a já do těchto míst dorazil až po 2. světové válce. Ve 14. století v hradních zdech sepisoval Ondřej IV. z Dubé a ze Zlenic velké dílo „Soudnictví Království země české“. Já zde ve věku 14 let poprvé jen přenocoval a nesepsal vůbec nic. Ke konci šedesátých let jsem ale v hradních ruinách pořizoval dívčí akty, s kterými jsem vyšel na světlo až v roce 2019 v knížce „Jak jsem potkal Evy“. Tehdejší mé modelky již asi pobírají důchod…

    Obyvatelky hradu z časů Ondřeje IV. jsem nestihl ještě vyfotografovat. Ostatně později ani herečku Jiřinu Šejbalovou, co jí plavání prý nějak nešlo. Nestihl jsem zachytit v Sázavě ani smutnou postavu našich dějin, koupajícího se Emila Háchu. Na nohejbalový turnaj do říčních lázní zavítal ale také spisovatel Jaroslav Foglar společně se slavným fotbalistou Andrejem Kvašňákem. Ty jsem zde již vyfotografoval. Nezkazil jsem ale kinofilmové políčko na bývalém zeťákovi prezidenta Klementa Gottwalda Alexeji Čepičkovi, na kterého jednou jeden člověk na plovárně se vztyčenou paží křičel „Ty vrahu!“ Tenhle ministr, co visíval ve školních třídách společně s tchánem a J. V. Stalinem, miloval oděv bílé barvy, a tak na obraze měl i bílou vojenskou čepici. I tady po Senohrabech se pohyboval v bílém oblečení. Později hledal i moji adresu, když se objevila v týdeníku Vlasta fotografie zachycující zezadu hlavu jeho nejmladší dcery přihlížející svatbě její spolužačky na Staroměstské radnici. Tu jsem rád vyfotil, neboť byla sestrou mého kamaráda šerifa Petra Černíka.

    V běhu času u domečku s názvem „Baštírna u přístavu“ pod stromy posedělo u stolků rovněž hodně mistrů pera včetně novinářů. Také já dováděl ve vlnách řeky a proháněl na hřišti míč na volejbalových turnajích. Ve volném čase, kterého zde příliš nebylo, zrodily se snímky dokumentující i po letech atmosféru místa, kde popoběhly rovněž naše dějiny. Mé fotografie si nehrály na umění, jak je dnes zvykem. Pravdou ale zůstává, že cílem umění je činit život šťastným. Tohle já neřekl. Byl to výrok slavného MIchelangela. K umění však přináleží také schopnost vidět a leccos vědět o tom, že fotografie v sobě ukrývá moc, která umí a dokáže lidi i sbližovat. Také já se o to poctivě snažil svými pravdivými fotografiemi.

František Dostál